Má cenu firmu zachraňovat vždy, nebo je už někdy lepší si přiznat, že tento příběh zkrátka skončil a bude dobré začít psát nějaký nový? Složitá otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Zkusím to ukázat na příkladu. 👇
Firma vyráběla skleněné pilníčky, kus za cca 200 Kč. Měli patent na 10 let pro celou střední Evropu. Business jim léta vzkvétal. Když patent vypršel, začaly se dít věci. Na jejich trhy vstoupili další výrobci z Číny, kteří díky chybějícím regulacím pro práci s nebezpečnými látkami a obecně téměř s nulovými nároky směrem k zachování životního prostředí zvládli takový pilník vyrobit pod 50 korun/kus.
Naší společnosti velmi rychle začal klesat obrat. 📉 Vzhledem k tomu, že léta neinovovala a ztratila drive, protože těžila z jediného patentu, který někdo geniální před lety zaregistroval, rozhodli se, že zkoušet převádět výrobu do Číny a soutěžit s místními matadory nebudou.
Zbyla k úvaze jedna alternativa. Výrobu ukončit, lidi propustit, nemovitosti, které vlastnili, předělat na byty a ty dále pronajímat. Zůstal by jim tak zisk z let minulých a další pasivní příjem. Proti takovému rozhodnutí by se nedalo říct ani popel, v dané situaci rozhodně dávalo reálně smysl. 👍
Proto často píší o tom, že člověk musí být neustále zdravě hladový, pořád koukat dopředu a klást si strategické otázky ohledně dalšího rozvoje firmy. Stagnace je totiž jen pomalá smrt. A když už je pozdě, někdy pak nezbývá než firmu odpojit od přístrojů.
prodejní strategie