Růst.
Růst firmy.
Růst člověka.
Už jsem párkrát zaslechl, zda nerosteme moc rychle a jak to vše zvládneme?
Nevím, zda rosteme rychle, odpovídám. Jaké je měřítko pro přiměřený růst?
Někdy mi to přijde tak, jako byste za někým přišli a zeptali se ho: Nežiješ už nějak moc naplno? Ano, někoho napadne, co to je za otázku.
Když roste dítě, fyzicky, mentálně, duševně, nepřijde nám to zvláštní. Když se učí dítě, je to normální. Pak dospějeme a vyjdeme školu. A najednou se něco stane. Finito. Růstu máme za ty roky dost. A znervózňují nás lidé, kteří rostou dál a dokonce to fakt chtějí.
Ano, růst je nepříjemný. Někdy bolí.
Z podstaty růst znamená jít vždy za hranu komfortu.
Za hranu známého.
Za hranu pohodlí.
Je to nepříjemné.
Dělal by si násilí normální člověk?
Pohodlí je bezpečné. Pohodlí je jisté. Pohodlí nabízí stabilitu.
Osobně jsem však názoru:
Snadné úkoly, těžký život.
Těžké úkoly, snadný život.
Každý má na výběr. Každý člověk. Každá firma. Dokonce i každá země.
U nás ve firmě je růst častým tématem. Jak to udělat, abychom poporostli. Co a jak udělat rychleji. Co a jak udělat lépe. Jak poskytovat kvalitnější služby. Jak být lepší, než loni. Jak zlepšit naše kolegy interim manažer, kteří už sami o sobě mají zkušenosti na rozdávání.
Většinu lidí taková atmosféra tvoření baví. Pár jednotlivců odradí a odejdou.
Minulý týden se kolegyně vyjádřila: "Teď ještě hezky a elegantně zvládnout ten nárůst." Nevím, zda se nám to podaří hezky a elegantně. A jsem připravený i na to, že to zvládneme napoprvé nehezky a kostrbatě. Protože počítám s tím, že když rostete, nemáte nic jistého. Jen spousta nového a neznámého. Teprve když něco zmistrujete, přichází krása a elegance.
Jedno vím ale už teď. Dáváme do toho vše.
